Podkarpatská Rus

čarokrásná dovolená u laskavých horalů


Nezávislý portál pro turisty směřující
Na podkarpatskou rus


 DOMŮ | TURISTICKÉ ZNAČENÍO PROJEKTU | VESNICE | HISTORIE | TRADICE | ARCHITEKTURA | POČASÍ | DOPRAVA | PENÍZE | MAPY | KNIHY |   ČLÁNKY | FOTOGALERIE
TURISTIKA | GPS | CYKLOTURISTIKA | ZIMNÍ SPORTY | UBYTOVÁNÍ A STRAVOVÁNÍ
| ZÁJEZDY | DÁRKY | ZÁSADY CHOVÁNÍ | AMBASÁDA | POMOC | ODKAZY



Články o projektu Adopce na dálku

 

Tomáš Pilát: Nejde o peníze, ale o srdce

Říká se, že v čase vánočním jsou si lidé blíž a více uvažují o pomoci druhým. Následující rozhovor může pro některé z nás být dobrým tipem. Dokumentaristka Olga Sommerová adoptovala na dálku holčičku z Podkarpatské Rusi. Říká, že když se o této možnosti dozvěděla, neváhala ani na chvíli. Čím je jí Podkarpatská Rus blízká?

Je to svět, který znám, ostatně Podkarpatská Rus byla před časem součástí naší republiky. Mám ale ráda celý ten východ, včetně Ruska. Kdysi jsem točila film o volyňských Češích, kteří žili na Ukrajině, a zamilovala jsem si je. Moje přítelkyně biskupka Jana Šilerová má farnost v Ostravě a ta mi právě zprostředkovala možnost adopce. Tu totiž organizuje ostravská Charita svatého Alexandra. Koho jste adoptovala? Vybrala jsem si holčičku z neúplné rodiny a byla mi nabídnuta třináctiletá Natálka, která je sirotkem. Moje pomoc spočívá v tom, že její rodině platím šest tisíc korun ročně na oblečení, jídlo a studia. V přepočtu to dělá pouhých sedmnáct korun denně. Jenom pro zajímavost - celá ta rodina má roční příjem asi šest tisíc korun. Už jste se s Natálkou viděly? Ano. V létě jsem dostala nabídku, že bych s některými dalšími adoptivními rodiči mohla na Podkarpatskou Rus jet. Protože jsem dokumentaristka, hned mě napadlo, že bych o té cestě a o adopcích mohla natočit film. Vzala jsem tedy kameramana a zvukaře, chodili jsme po rodinách a točili. Zároveň jsme dělali i portrét Petra Krenického, který to všechno s Gejzou Machalou zorganizoval. Dnes už je na Podkapratské Rusi adoptovaných asi pět set dětí. Jaké dojmy ve vás návštěva zanechala? Ty nejlepší. Všichni jsme byli nadšení z tamních lidí a jejich života. Obyvatelé Podkarpatské Rusi jsou jiní, než na jaké jsme zvyklí u nás. Byli k nám ohromně vlídní a vstřícní, přestože jsou chudí. Z jejich chudoby pak asi vyplývá i jejich zbožnost. Na jaře bych tam jela ráda znovu a ten film dokončila, přičemž bych chtěla jít více do hloubky. Odkud konkrétně je vaše holčička? Z Usť Čorné. To je v Tjačevském okrese a jak říká otec Krenický, je to jediný okres na Ukrajině, kde natalita převyšuje nad úmrtností. Jinými slovy: rodí se tam nejvíc dětí na Ukrajině. Musím říci, že tolik lidí najednou pohromadě jsem nikde jinde v Evropě neviděla. Jak vaši pomoc přijímá Natálčina rodina? Všechny rodiny jsou úžasně vděčné. Je to dojemné a skoro až nepříjemné: vy dáte sedmnáct korun denně a jejich vděčnost jde tak daleko, že Natálčina babička mi dokonce líbá ruce. To je něco neuvěřitelného. Člověk neví, kam má strčit oči a připadá si trapně. Vždyť oni jsou opravdu hodně chudobní. V tom kraji jsou samé lesy, které jsou vyváženy, je tam jenom jedna pila, která všechny nezaměstná. I luk na pasení krav je tam strašně málo. Když jsem si uvědomila, že u nás leží louky ladem, kdežto tam musí kravička na malé místečko do prudkého svahu, bylo mi smutno. Jak to na Podkarpatské Rusi vypadá s šířením řeckokatolické víry? To je práce otce Petra Krenického, která ji na svých misích šíří. Tam vlastně není žádná ekumena, nebo jen strašně slabá. Pravoslavní proti řeckokatolíkům hodně brojí. Peter Krenický staví řeckokatolické kostely, má jich být čtrnáct, některé z nich už jsou postavené. Měla jste čas poznat i tamní přírodu? Ano. Je to krásná horská oblast nedaleko Koločavy, tedy místa, kde působil Nikola Šuhaj. Byli jsme na poloninách ve výšce 1500 metrů a bylo to fakt úžasné. Pozvete Natálku k sobě do Prahy? To bych udělala moc ráda, ale nejde to. U adopcí na dálku platí zásada, že adoptivní rodiče své děti navštívit můžou, ale obráceně se to nerado vidí, aby ty děti neutrpěly něco jako kulturní a ekonomický šok. Asi tak, jako kdybychom v padesátých letech my jeli do Ameriky. Ovšem až budou dospělé, bude to na nich. Neplánujete, že byste platila čtyřiatřicet korun denně a přibrala další dítě? (smích) To je dobrá otázka! Zatím mě to nenapadlo. Ono nejde o peníze, ale o srdce; já si s Natálkou píšu (v ruštině), dávám jí kousek svého srdce a zatím jsem o další adopci neuvažovala. Ale nic nevylučuji. Říká se tomu syndrom návštěvy dětských domovů: člověk vidí potřebné a okamžitě jim chce pomáhat. Kdybych na své další cestě na Podkarpatskou Rus viděla, že někdo nutně potřebuje podporu, možná bych si ho adoptovala nebo ho někomu v Česku doporučila.


Adoptivní rodič: Na Podkarpatské Rusi za adoptivní dcerou

Na jaře loňského roku jsem zareagovala na televizní vystoupení otce Petra Krenického, slovenského misionáře v Zakarpatské oblasti Ukrajiny, a na výzvu Charity sv. Alexandra v Ostravě-Vítkovicích, která u nás - zatím jako jediná v České republice - zprostředkovává na dálku adopci dětí z chudých a sociálně slabých rodin na Podkarpatské Rusi (více v minulém čísle časopisu Podkarpatská Rus) . Adopce se zaměřuje na horskou vesnici Usť-Čorna a její okolí, kde Peter Krenický působí. Poměry a životní podmínky tamních lidí jsou mi známy z předešlých návštěv této země a nejsem lhostejná k utrpení a strádání druhých, proto jsme se spolu s mou dcerou rozhodly, že si jedno dítě z Podkarpatské Rusi adoptujeme, a tím mu umožníme dosáhnout vyššího vzdělání. S pomocí realizátorky projektu Evy Chudějové jsem se stala jedním z mnoha adoptivních rodičů, kteří své dítě finančně podporují na dálku. Loni v září uskutečnila Charita sv. Alexandra cestu do vesnic Usť-Čorna, Německá Mokrá, Lopuchovo, Krásná a Dubovo-Větrná. Tyto vesnice leží v horské oblasti v údolí řeky Teresvy, která zde před pěti lety způsobila rozsáhlé povodně. Přímo na místě jsme se mohli přesvědčit, že naše finanční pomoc není v žádném případě zneužívána a peníze opravdu putují k těm dětem, na něž "rodiče" z Česka přispívají. Děti nám ve všech vesnicích připravily pěkný program, zazpívaly národní písně a v Usť-Čorne nám zahrála i místní chlapecká dechovka. Navštívili jsme také základní školu ve Větrné. Na všech setkáních rodiče a příbuzní dětí srdečně děkovali za to, co pro ně lidé z Česka dělají. Pro nás však největší odměnou byl pohled na štěstím rozzářené dětské tváře. Děkuji zejména slovenskému misionáři Petru Krenickému a Gejzovi Machalovi z Charity sv. Alexandra, kteří stáli u zrodu projektu Adopce na dálku, vzdělání na dosah, a paní Evě Chudějové za obětavou práci ve prospěch dětí na Podkarpatské Rusi. Děkuji jim také za to, že mi umožnili setkat se s mou adoptivní dcerkou, devítiletou Viktorií. Je patrně prvním dítětem, které poznalo svého českého adoptivního rodiče. Setkání bylo pro Viktorku nečekané, protože o mém příjezdu nevěděla. Od Viktorky jsem už od té doby dostala několik dopisů, ve kterých nám ve svém rodném jazyce píše nejen o tom, jak se jí daří ve škole, ale i o svých zájmech či o tom, co je nového v její rodině i vesnici.


Misionář Petr Krenický

"Objevil jsem tu pravé hodnoty lidského života," říká Peter Krenický, řeckokatolický farář na Podkarpatské Rusi

Druhý prosincový podvečer letošního roku byl v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze zasvěcen charitě. Přesněji - lidem, kteří ji uskutečňují jako trvalou pomoc dětem na Podkarpatské Rusi. Diecézní charita ostravskoopavská sv. Alexandra tu zorganizovala schůzku lidí, kteří přispívají či chtějí přispět podkarpatskoruským dětem na životní potřeby a vzdělávání. Do mikulášského kostela přišlo asi šedesát lidí. Setkání moderovala biskupka Československé církve evangelické Jana Šilerová, která se přítomným nejprve svěřila se svými poznatky z letošní návštěvy na Podkarpatské Rusi. Jela tam se skupinou adoptivních rodičů z Ostravska, spolu s ní i filmová režisérka Olga Sommerová (rozhovor s ní přinášíme na jiném místě čísla Podkarpatská Rus); obě se rovněž rozhodly k adopci, a nelitují toho. Poté přítomní vyslechli jímavé vyprávění řeckokatolického faráře na Podkarpatské Rusi Petra Krenického. Za 22 let kněžské služby žil už v Polsku, na Slovensku i v Čechách na Žatecku (však také na setkání hovořil velmi pěknou češtinou). Dosud nejdéle pobývá na Podkarpatské Rusi. "Žiju tu už deset let, a stále mě nejvíc oslovuje lidské utrpení," říká. "Když jsem přijel, málem mě dostalo na kolena. Ale pak jsem si řekl, že proti němu musím něco dělat. Věděl jsem, že mám málo síly na to, abych se hádal s těmi, kdo tu bídu zaviňují. Ale každý přece dělá, co umí, já jsem kněz zkusím to tedy způsobem, který dovedu. Jsem věřící, a těch deset let na Podkarpatské Rusi je pro mě pravá škola víry. Bez víry bych asi už dávno dezertoval. "Otec Petr se modlil a hlavně přemýšlel o tom, jak místním pomoci. Na začátku jeho humanitárních aktivit bylo setkání s rodinou třináctiletého chlapce, který nutně potřeboval náročnou operaci, jinak hrozilo, že zemře. Kde však na operaci vzít mnoho tisíc dolarů? Podařilo se zorganizovat příspěvky dobrých lidí, velmi pozitivní roli sehrála i Česká televize a samozřejmě ostravská Diecézní charita. "Dobří lidé přijeli do našeho kraje, ač tu není ani pořádná silnice." Postupně se podařilo sebrat potřebnou částku, chlapec byl i na rehabilitačním pobytu v Česku. "A teď je zdravý a vesele jezdí na kole," uzavírá příběh farář Krenický a dodává: "Nejhorší je, když necháme na sebou zvítězit vlastní bezmoc." Díky faráři v Německé Mokré a jeho aktivistům se opravila řada škol, vybudovalo několik kostelíků a hlavně se soustavně pomáhá těm, kdo pomoc potřebují. Zvláště po záplavách a sesuvech půdy před několika lety byla a je taková pomoc velice potřebná. Je ovšem paradoxní, že Peter Krenický musí při své charitativní činnosti bojoval nejen s bídou a utrpením, ale často také s byrokracií místních úřadů a nesnášenlivostí jiných, někdy i církevních organizací. Ale přesto se mu práce daří; možná i díky němu v Tjačevském okrese, kde působí, je - jako v jediném na Podkarpatské Rusi počet narozených dětí vyšší než úmrtí.

Na otázku, proč zůstává na Podkarpatské Rusi, ač odtud nepochází, Peter Krenický odpovídá: "Objevil jsem tu pravé hodnoty lidského života. A řeknu vám - u nás jsou ty pravé Vánoce: na Podkarpatské Rusi se Ježíš stále rodí ve chlévě," zamýšlí se otec Peter.

O aktivitách ostravské Charity sv. Alexandra, která organizuje i projekt Adopce na dálku, jsme v našem časopise už několikrát informovali. (Právě na pražském setkání jsme se dověděli, že někteří adoptivní rodiče se přihlásili i na základě našich informací.) Jak bylo rozhodnuto na poslední valné hromadě Společnosti přátel Podkarpatské Rusi, také naše organizace se rozhodla pro adopci na dálku a do konce letošního roku podepíše darovací smlouvu.


Adoptivní rodič: Z návštěvy P. Petera Krenického v Kelči…

"Bohatší je ten, kdo se umí rozdělit," říká slovenský misionář působící na Ukrajině, P. P. Krenický, který v úterý 4.3.2003 navštívil naše město v doprovodu realizátorky projektu Adopce na dálku p. Evy Chudějové, redaktora Lidových novin p. Jana Krále a p. Jiřího Hořínka, dobrovolného pracovníka Charity sv. Alexandra v Ostravě. Odpoledne naše hosty přijal na městském úřadu starosta města Kelče Ing. Stanislav Pitrun. Přítomni byli také Ing. Karel David, místostarosta, Mgr. Roman Blaha, ředitel ZŠ, p. učitelka Anna Schillingová a další. Vyprávění Otce Petera se brzy změnilo ve velmi přátelský a srdečný rozhovor. Otec Peter rovněž poděkoval žákům a pedagogům ZŠ za finanční pomoc 6500,- Kč, kterou poskytli na zabezpečení operace ukrajinského chlapce Vasila Pilipce. Vasil bude 31.3. operován na I.ortopedické klinice FN v Bratislavě, a bude převezen do východočeských lázní Bělohrad, které nabídly Vasilovi zdarma pooperační rehabilitaci. Na závěr předali starosta města Kelče a ředitel ZŠ P. P. Krenickému věcné dary pro děti na Ukrajině. V 17 hod. sloužil Otec Peter mši svatou ve farním kostele v Kelči, které se zúčastnili nejen věřící z Kelče ale i z okolních vesnic. Při mši svaté byla uspořádána sbírka. Výtěžek této sbírky v kostele spolu s finančními dary, které lidé donesli přímo na faru činil 23 000,- Kč. Po mši svaté byla rovněž v kostele beseda o jeho nelehké misijní práci v ukrajinské Usť Čorné a okolí. P.P. Krenický velmi poutavým způsobem zaujal přítomné vyprávěním o svých zkušenostech z obnovy katolické církve v oblasti Zakarpatské Ukrajiny. Po skončení besedy byli naši hosté pozváni Otcem Piotrem Wardeckým na večeři a přátelské posezení na faru. Otec P. Krenický a jeho doprovod byli mile překvapeni štědrostí zdejších farníků a také vstřícností, upřímností a pohostinností, se kterou se zde v Kelči na každém kroku setkávali. Se slovy díků na rtech, hřejivým pocitem na duši a s poznatkem, že i v Kelči a okolí se našlo hodně lidí, kterým není lhostejná lidská bída a utrpení, odjížděl Otec Peter za "svými" na Ukrajinu.

M. Kuchařová, Kelč

Adoptivní rodič: Jak jsem se poprvé setkala se svojí adoptovanou dcerou

Již druhým rokem jsem zapojena do projektu "Adopce na dálku" na Zakarpatské Ukrajině. Začátkem října jsem měla možnost zúčastnit se cesty na východ a setkat se se svou "adoptivní dcerou" a její rodinou. Musím otevřeně přiznat, že jsem z cesty i setkání měla obavy - vše však proběhlo nad očekávání dobře a ve velmi přátelské atmosféře. Setkání s "adoptivní pětiletou dcerou"Adrianou a její rodinou bylo pro mne silným zážitkem. Rodiče Michail a Maria L. jsou neobyčejně milí a pohostinní lidé žijící společně s rodiči Marie v menším dřevěném domku na samém konci horské vesničky. Přesto, že jsou oba nezaměstnaní, práce mají okolo svého malého hospodářství více než dost. Chovají ovce, prasata, slepice, husy, králíky a dvě krávy - z čehož mají vlastní produkty mléko, smetanu, tvaroh, vejce a maso - ty jezdí Maria na kole prodávat na trh do vesnice. V zimě pak plete svetry a ponožky z ovčí vlny. Zimy tam jsou velice tvrdé a mnohdy bývá rodina i delší čas úplně odříznuta od vesnice. Adrianka je milá a bystrá holčička - už se moc těší do školy a moji návštěvu velice prožívala. Radost a pýcha v jejich očích - když mi předváděla kolo, které jí rodiče pořídili z našeho příspěvku mě ubezpečily, že peníze jsou využity správně.

Projekt "Adopce na dálku" vnímám jako výborné řešení - jak lidem na Zakarpatské Ukrajině jejich nelehký život usnadnit a především jako šanci pro jejich děti, šanci získat vzdělání a motivaci ne svůj rodný kraj co nejdříve opustit, ale sociálně a kulturně pozvednout. Přeji Charitě svatého Alexandra co nejvíce adoptivních rodičů a hodně úspěchů v další práci.

Misionář Petr Krenický, který stál u zrodu projektu a který vykonává již 10 let namáhavou misi na Ukrajině, je osobnost zcela výjimečná, charismatická, budící důvěru a dávající naději. Setkání s ním bylo pro mě hlubokým zážitkem. I přes jeho neúměrné vytížení si udělal čas na nás - ukázal nám několik svých farností, rozestavěné i dokončené kostely - bylo krásně a zařídil nám prohlídku solného dolu, který se dnes využívá především k léčení dýchacích problémů.

Vanda Paluzgová


Film Olgy Sommerové zde


        
      
      
 

Během svého pobytu ve vesnicích se chovejte jako pozorní, uctiví a nenápadní hosté, abyste příliš nenarušili unikátní atmosféru horských údolí. Vaše návštěva v roli platícího turisty by měla být pro domorodce i pro nádhernou přírodu Karpat přínosem.

V rámci projektu rozvoje šetrné turistiky pro společnost Člověk v tísni o. p. s. zhotovil Ivo Dokoupil (ivo.dokoupil zavináč tiscali.cz).
Projekt je financován vládou ČR prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí ČR.

© Společnost Člověk v tísni, Hnutí Duha Jeseníky, 2012